Komunistický režim
Komunistický režim je totalitní politický režim států ovládaných komunistickými stranami. První komunistický režim vznikl v roce 1917 v Rusku pod vládou bolševiků v čele s Leninem a Trockým. Komunistické strany dodnes vládnou v Číně a několik dalších státech. Některé názorové proudy, například trockisté, tvrdí, že režimy v Rusku od Stalina do Gorbačeva a režimy Východního bloku včetně Kuby, Severní Koreje a Číny neměly s myšlenkou komunismu nic společného, a nazývají je proto režimy stalinistickými. Státy s komunistickým režimem se samy neoznačovaly jako komunistické - nazývaly se (nazývají se) jako lidově demokratické (např. Československo v letech 1948-1960, Severní Korea), lidové (např. Čína, Polsko, Maďarsko) nebo socialistické (např. Československo v letech 1960-1990, Rumunsko). Komunisty ovládané státy vždy propadaly politické despocii, ekonomické stagnaci a kulturnímu zaostávání. Pro prosazení své moci komunistické strany používají teroristické metody a podle nejvyšších odhadů se celosvětový počet jejich obětí může blížit až ke 100 milionům mrtvých.[1]
V období 1948 až 1989 Komunistická strana Československa ovládala tehdejší Československo. Zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu byl komunistický režim v Československu označen za protiprávní a zavrženíhodný[2]
Dějiny
Prvním státem vedeným komunistickou stranou se stalo 7. listopadu 1917 Rusko, kde bylo přijato marxistické učení diktatury proletariátu. Hlavním ideologem a vůdcem této země byl Vladimir Iljič Lenin, který se rychle zbavil opozice a omezil soukromé vlastnictví. Nahradil ho Novou hospodářskou politikou (NEP), jakožto uvolněné formy státního kapitalismu, kterou Stalin později zrušil, aby získal více peněz na materiální zajištění obranné války se západními sousedy SSSR.
V Československu vzniká samostatná KSČ v roce 1921. Již od počátku se všechny tyto strany řídily (snad s výjimkou[zdroj?] německé KS s vlastním silným vedením a jugoslávské KS pod vedením Tita) pokyny a rozkazy z Moskvy řízené Komunistické internacionály. Po druhé světové válce zaznamenala komunistická idea nebývalé popularity, což zapříčinilo nástup těchto ultralevicových stran k moci.
Brzy se však ve svých praktikách přiblížily KSSS, s níž byly spřízněni. Svojí vládu vykonávaly prostřednictvím zastrašování a teroru, mnohdy docházelo i k porušování zákonů napsaných v duchu socialismu v jednotlivých zemích východního bloku. Po rozpadu Sovětského bloku vliv komunistických stran poklesl, avšak až na výjimky (například Česká republika) zůstávají zastoupeny v parlamentech.
[editovat] Konec reálného komunismu
Na konci 80. let 20. století se státy, jejichž státní zřízení bylo založeno na ideji komunismu, dostaly do rozsáhlých krizí; stejně tak se nepodařilo převychovat občany komunistických států podle potřeb komunistické ideologie. To si v různé míře uvědomovala i vedení jednotlivých komunistických stran, a proto byl postupně prosazován pojem "reálný socialismus", jenž měl ve slovníku ideologů označovat jakýsi "reálný" předstupeň té pravé komunistické společnosti, jež byla umisťována do blíže nespecifikované budoucnosti. V zemích ovládaných komunistickými stranami však byla ideologie pouze využívána pro udržování nedemokratické, totalitní vlády, takže nakonec z původního plánu „budování nové společnosti“ mohlo být realizováno jen velmi málo.
V konkurenci států s tržní ekonomikou tyto státy neobstály a nakonec se navrátily k více či méně demokratickým formám vlády založených na soukromém vlastnictví. Na začátku 21. století tak zbylo jen několik států, kde se podařilo udržet totalitní režim za cenu tvrdého útlaku a až na výjimky pokračující hospodářské stagnace. Příkladem je Vietnam, Kuba, pevninská Čína nebo Severní Korea. S výjimkou Severní Koreje byly tyto země v 90. letech vzhledem ke krizím nuceny systém reformovat; v jisté míře povolily západní investice a soukromé vlastnictví a díky tomu zažívají někdy i relativně velký hospodářský růst. Naproti tomu však zůstala cenzura a trest smrti například i pro názorové oponenty se stále v některých zemích běžně uplatňuje. Ukazuje se tak, že negativa spojená s komunistickými režimy (jako je např. porušování lidských práv, omezování svobody projevu a shromažďování atd.) nejsou v rozporu se svobodným trhem, resp. s ekonomikou neoliberalismu.